Má pouť do Santiaga aneb Petra 2.0.

Můj život je vzhůru nohama! A můžu si za to sama! Skoro jako bych posledního půl roku žila na jiné planetě. Tolik se toho stalo, tolik změn a nových zážitků, které mi změnili život. Tím nejpřevratnějším ale byla pouť do Santiago de Compostela. A o té bych Vám teď něco ráda povídala.

Všechno to začalo na jaře, kdy jsem cítila vnitřní prázdno a nespokojenost sama se sebou. V té době jsem už pár měsíců koketovala s myšlenkou absolvovat poutní Svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela. Před rokem jí absolvovala má sestra a vrátila se s neuvěřitelnou energií a hromadou úžasných zážitků. V hlavě se mi myšlenka na mé vlastní putování stále vracela a tak jsem se rozhodla poslechnout volání své duše, koupila letenku a v červnu odletěla do Portugalského Porta, odkud jsem na své první Camino de Santiago vyrazila.

Na dlani celý svět a chce to jen krůček malý, 

veliký svět mě zve ale nevím kam, 

litují chyby své ti co zaváhaly, 

mam jít? Ne! Nebo Jo?  

(Úryvek z Písně Lociky, Na Vlásku)

Každý den jsem mířila dál na sever podél pobřeží, sama, v tichu, jen se zvuky okolí a mých vlastních myšlenek. Stále jsem si opakovala, jak skvělé to bude, až do Santiaga dojdu. Co asi budu cítit? Myslela jsem na Katedrálu s věhlasnou několika metrovou kadidelnicí, kde všichni poutníci pomyslně končí svou pouť při poutní mši. Krajina se každý den měnila a ubíhala pod nohama, někdy klidně, jindy bouřlivě a s emocemi. Po 12 dnech každodenního putování jsem byla konečně v cíli. Od Katedrály mě dělilo posledních pár ulic. Viděla jsem už z dálky její věže tyčící se nad střechami okolních budov. A v ten jeden jediný moment se ve mě něco zlomilo a srdce, a s ním i záplava slz, se konečně zcela otevřelo. S pláčem a vděčností jsem přicházela na náměstí ke katedrále a děkovala Bohu a sama sobě, že jsem měla možnost tuto cestu prožít.

Když se na své putování dívám zpětně, vzpomínám na ně s neskutečnou láskou a zároveň bolestí, protože vím, že totéž už nikdy nezažiji.

Camino mi toho dalo do života víc, než jen putování, puchýře, nové přátele a zážitky. Dalo mi víru v sebe. V to, že když něco chci, stačí jen udělat první krok a vytrvat. Naučilo mne, že cíl není to, co nás dělá šťastnými, ale to cesta nám přináší štěstí.

Těším se tedy od té doby ze své životní cesty a také díky tomu, jsem před nějakou dobou skončila ve svém bývalém zaměstnání a šla zkusit svou trochu štěstí do zcela jiného odvětví - interiérového designu.

A to je něco, co mě teď neskutečně baví a zaměstnává tak, že na blog ani nemám čas. Protože ale důvěřuji svému vnitřnímu vedení, cítím, že je třeba začít opět psát a tak znovu přivést blog k životu. V novém kabátku a s novými tématy jako je jóga, sport, mé cesty a také design :)

Věřím, že se budeme potkávat na těchto stránkách i nadále a častěji než tomu bylo posledních pár měsíců.

Moc se na to těším a Vám všem přeji do Nového roku, aby byla Vaše cesta, co nejšťastnější!

Vaše P.