Ano, ještě žiju! aneb Otevřená zpověď o vnitřní prázdnotě

Asi jste zaznamenali, že jsem dlouhou dobu na blog ani nesáhla. Přesto proběhla opětovná změna designu, která už byla plánovaná delší dobu, hrozně dlouho mi ale trvalo se k tomu donutit. Stejně tak jsem neměla žádnou inspiraci a motivaci do psaní. Jako bych se na skoro půl roku sama uvnitř sebe zasekla a přestala děla všechno, v  čem jsem před tím viděla smysl. Nejenže jsem ho neviděla, já jsem nebyla ani schopná se z toho stavu dostat.  

Ani netušíte, jak jsem poslední měsíce bojovala sama se sebou. Píši to tady proto, protože věřím, že je potřeba psát i o nepříjemných věcech - nejen o pozitivech, ale i negativech. O tom, o čem mnozí nemluví. O vnitřní prázdnotě. 

Ten pocit, který jsem poslední dobou cítila, byl jako bych se ztratila sama sobě a potácela se bezcílně světem. Práce nedávala smysl, jóga nedávala smysl, psaní blogu se mi protivilo, vztahy nedávali smysl...prostě nic. Uvnitř pusto a prázdno. Na konci dubna už jsem si vážně myslela, že jsem se zbláznila. Nevím jak se to stalo, jestli jsem se k tomu dopracovala sama, ale nikdy dřív jsem neměla tak málo energie a necítila se hůř. Neměla jsem o čem psát, nedařilo se mi sednout si a prostě napsat to, co cítím a co se se mnou momentálně děje. Nedokázala jsem zformulovat, co je špatně, protože nic takového vlastně neexistovalo. Jen já a mé vnitřní prázdno. A tak jsem začala jíst. Abych to prázdno nějak zaplnila, že jo. To bylo to jediné, co mi dělalo (chvilkovou) radost a přinášelo úlevu. V té době se mi taky do ruky dostala knížka od Doreen Virtue, která se přesně tímto zabývá. Tím, že nedostatek či chybění životního cíle, vize či bodu, často lidé nahrazují tím, že se „zaplňují" jídlem. A já do toho spadla rovnýma nohama a 2 měsíce nedělala nic jiného, než že jsem se dopovala vším možným. Dopřávala jsem si všechno, ale potom mě to štvalo. Džíny se smrskávaly a já se necítila lépe, ba naopak. Ještě více jsem se v tom prázdnu utápěla.

Začala jsem meditovat, vydržela jen chvíli. Zkusila zázračné ráno do Hala Elroda, vydržela jen párkrát. Pak jsem kvůli únavě pokaždé odložila budík téměř o hodinu, i přesto, že jsem se při praktikování cítila dobře. Cvičila jsem jógu, ale vnitřně mě to nebavilo.

Pak jsem si jeden večer bezcílně prohlížela internet, prokrastinovala na jógových webovkách a zkoumala jaké jsou v Ostravě jógové akce a semináře, i přesto, že jsem momentálně v józe ztrácela smysl. Narazila jsem na víkendový kurz Yin jógy vedený mou kamarádkou Monikou. Yin jóga se mi líbila, ale nikdy jsem k ní netíhla ani jsem ji cíleně nevyhledávala, takže jsem při zadávání platebních údajů do platební brány nevěřila, že to dělám. Skoro jako bych byla mimo vlastní tělo a něco konalo za mě. Vnitřně jsem ale cosi cítila - něco jako neklid, očekávání, těšení se. Po tak dlouhé době se něco uvnitř mě ozvalo! Na kurz jsem se netěšila (ale ne že bych na něj šla znechucená, to ne. Spíše jsem neměla žádné očekávání), jen jsem věděla, že chci být ve společnosti Moniky, tak dlouho jak jen to půjde. Kurz byl jen prostředníkem, abych jí mohla (a teď Mony omluv to slovní spojení:) - vysát. Jako houba od ní nasát energii, nadšení, vědomosti a znalosti a také jasnost v tom, co jí v životě dává smysl. To co se ale ve mě během toho víkendu událo, mě šokovalo. Nejen že byl víkend úžasný, zanechal ve mě ještě dlouho doznívající pocity a emoce, ale mimo jiné se ve mě něco změnilo. Konečně jsem po několika měsících cítila, že se uvnitř něco hýbe (ne, vetřelec to nebyl:) Byly to pocity, emoce :). Moje zjištění, že se tak dělo po velice nepříjemných prožitcích v pozicích, otřáslo s mým vědomím. Především, když jsem si zpětně promítla, jak jsem trávila posledního půl roku. V příjemnosti, stagnaci, komfortu, potlačování emocí a vlastních pocitů, schovávání se před světem. Vždyť jsem všude četla, že pro sebe máme dělat příjemné věci! O to překvapivější zjištění bylo, že se v pozicích trápím bolestí a to ještě dobrovolně. Často jsem v nich bojovala sama se sebou, což jsem předtím dělala v běžném životě! Ty brďo, jak já někdy válčila! V tu chvíli pro mě byla má praxe na kurzu zrcadlem, které jsem potřebovala. Ukázala mi, že i přes bolest lze najít v pozici uvolnění a příjemnost. že když cítím bolest, není vše ztraceno. A že pokud vydržím, dostaví se úleva a klid. Nic netrvá věčně:) Stejně tak v životě jsou období, kdy nás vše kolem bolí, trápíme se, ztrácíme smysl, necháváme svět, aby nám ubližoval. To všechno jsou ony „pozice", které nám mají ukázat, že úleva a klid tam někde je. Možná to ještě nevidíme, necítíme, ale když vydržíme, neodvratně se dostaví. Čím víc krůčků směrem k tomu uděláme, tím blíže úlevě budeme. A tak jsem se rozhodla to se se sebou nevzdat. Přijmout svou momentální situaci a to jak se cítím, přestat se trestat a litovat se, tak, jak jsem musela přijmout jednotlivé pozice a nějak s nimi naložit v praxi. 

Jasně jsem viděla, že vše chce svůj čas. Mnohdy je odpověď přímo před námi, ale stejně ji nevidíme. Musí přijít až nějaká situace (pro mě to bylo utrpení při cvičení yin jógy a vyplavení různých emocí), které mi pomohlo si toto uvědomit a přijmout svou přítomnost. 

Tak já celou dobu hledala pohodu, rovnováhu, pohodlí a klid všude kolem mě, ale vnitřně se trápila. Mé okolí mi vnitřní spokojenost nepřinesou, pokud si to já sama nedovolím. Je to na mě. Až bolest mi musela ukázat, že nic netrvá věčně, vše je v neustálé změně a že mám schopnost tu změnu udělat. že mám schopnost dovolit si být vnitřně zase sama se sebou v souladu. Že jsem a budu schopná znovu najít směr. Být šťastná. 

Za tento víkend jsem hluboce vděčná. Jak sama sobě, že jsem udělal ten krok sama k sobě a dovolil si ho absolvovat, tak Monice, za to, že zkrátka je, tak také zúčastněným ženám za to, jakou atmosféru vytvořily a že jsem s nimi vše, co tam proběhlo mohla sdílet, ať už verbálně či jen v přítomnosti v prostoru:) Vrátily jste mě do života. A Mony, ty jsi můj guru <3 Děkuji za tebe vesmíru z celého mého bolavého srdce. 

A také děkuji vesmíru, že mi dává nové lekce, učí mě a tím mi ukazuje cestu. 

S hlubokým díky a poklonou Vám všem, 

P.