Cestopis Bali a Lombok, část. II - Stop over v Šanghaji a první dojmy na jiném kontinentu

Naše cesta směrem na Bali měla trvat něco málo přes 28 hodin. Původní itinerář letu vedl z Prahy přes Paříž a Šanghaj do Denpasaru na Bali. Díky změnám letového provozu, nám ale v říjnu umazali první spoj, Praha-Paříž, a za stejné peníze nabídli spoj z Prahy rovnou do Šanghaje. S tím nešlo nesouhlasit, protože to pro mě znamenalo mínus jeden vzlet a klesání v letadle. Bohužel to mělo i druhý aspekt a to 10 hodin dlouhý přestup v Šanghaji. Před odletem jsme z toho byli docela nadšení, protože za 10 hodin člověk stačí na dostatečnou dobu vypadnout z letiště a prozkoumat částečně nové město a místní kulturu. Netušili jsme, že Šanghaj jako nejlidnatější město Číny, je pro evropana skutečná výzva a vyčerpávající zkušenost.

Smogový opar Šanghaje je jedním z charakteristických rysů města - pohled z Bundu na mrakodrapovou čtrvť po levé straně se známou Pearl Tower

Obecně vím, že v Číně vládne komunismus a cenzura proti západnímu a vlastně i okolnímu světu. Občas, když jsem v Praze, se pousměji nad hordami zmatených číňaňů, kteří si nejsou schopni zajít pomalu ani na záchod. Po zkušenosti z Šanghaje začínám tušit, že tahle zmatenost plyne z jejich absolutní izolovanosti a toho, v jakém systému žijí. Moderní Čína nemá s komunismem, tak jak ho mnozí známe z Čech, moc společného, přesto se ale najdou podobnosti. Číňani si prostě na zeměkouli vytvořili svou vlastní zeměkouli, bublinu, ve které žijí. Nepotřebují západní svět, mají všechno, co máme my, jen to mají čínsky. Běžně tedy v rukou uvidíte iPhony, ale s čínským znakováním, mezinárodní řetězce jako je McDonald nebo KFC, ale s čínskou nabídkou jídel, na druhou stranu ale nejsou schopni jiné komunikace než čínsky a jejich bezohlednost vůči okolí je neuvěřitelná (po 3 hodinách putování v davu, neustálého žďuchání, šlapání na nohy a paty, vrážení a probíjení se do nacpaného metra má člověk lidově řečeno „dost").

Po velice klidném desetihodinovém letu, jsme dosedli na letiště Pudong a vyrazili unavení (na náš čas byla právě 1 hodina ráno), ale v očekávání na výlet do města. V letištní úschovně jsme si nechali batohy a jen s taškou přes rameno jsme zamířili ke vstupu do metra. V dobré víře, že chytneme na letišti wifi a podíváme se, kam se vydat, jsme zapnuli telefony, ale ani jeden, jsme se nebyli schopni k wifi připojit. Evropské telefony a sim karty v Číně nemají šanci. Stejně tak nemají šanci evropské nebo mezinárodní platební karty. Na letišti je jen jeden ověřený bankomat, ve kterém můžete mít docela jistotu, že Vám nesežere kartu, a tím je Bank of China. Zbytek nám nebyl doporučen, že bychom o ni lehce mohli přijít. S platbou kartou ve městě rovnou nepočítejte, nezaplatíte s ní ani v západních řetězcích jako je McDonald, doporučuji tedy výběr hned na letišti. Orientace na letišti probíhala ještě docela obstojně, vše je solidně značené a psané v latince. Problém nastává při domluvě a např. při koupi lístků na Maglev (magnetický levitující vlak, který spojuje letiště s centrem Šanghaje) a metro. Personál za přepážkami umí anglicky sotva obstojně, takže jsme pár chvil strávili vtipnými posumky a gesty. Později večer jsme si ujasnili, že tato úroveň angličtiny, je v Číně, kde nikdo neumí anglicky ani slovo, na úrovni anglického rodilého mluvčího. První cesta (na zpáteční cestě jsem ve městě strávili ještě další den) do města proběhla metrem, jelikož jsme chtěli ušetřit (jednosměrná cesta na East Nanjing Road stála 7 juanů = cca 35 kč). Za levné peníze jsme ale moc srandy nedostali, protože metro jelo do centra hodinu. Bylo narvané k prasknutí ignorujícími smrdícími číňany, kteří měli nosy a oči přilepené ke svým mobilním telefonům velikosti cihly (asi kdo má větší, ten je lepší;). V půlce cesty najednou všichni vystoupili a my zmateně zůstali sedět v prázdném vagonu, po pár vteřinách nechápavého ticha nás vyhnala nějaká postarší číňanka s prstem upřeným na vedlejší kolej, z čehož jsme pochopili, že asi máme přejít do vedlejšího vlaku, kde mezitím nastoupil veškerý dav z prvního vagonu. 3/4 hodiny jsme viseli na tyčce a modlili se, ať už jsme konečně na naší cílové stanici. Ta „pravá" Čína na nás dýchla po vystoupení v centru Šanghaje přímo na nejrušnější nákupní ulici East Nanjing road. Veškeré směrovky, nápisy ulic a ukazatele byli v čínštině. Všude proudili davy lidí, hlučela rušná doprava z vedlejší hlavní ulice a kolem nás na výškových budovách zářila obrovská loga mezinárodních módních značek a řetězců jako HM, Forever 21, Apple nebo Burger King.  Po prvních pár minutách šoku, kdy jsme nevěděli kam jít, mě konečně napadlo vytáhnout poznámky a zkusit se nasměřovat na hlavní říční promenádu Bund. Protože jsme nevěděli kterým směrem se vydat, šli jsme prostě rovně a světe div se, narazili jsme na ni asi po 300 m chůze hned vedle sochy přísně vypadajícího Kima.

Pohled z promenády Bund směrem na Nanjing Road

Bund a v pozadí začátek mrakodrapové čtvrti na protější straně řeky

 Bund je široká zpevněná plocha na břehu řeky Jang-c’-ťiang, ze které je krásný pohled na protější mrakodrapovou čtvrť se známou Perlovou věží a Otvírákem (jedna z budov vypadá jako otvírák na pivo;). Samotná řeka je mohutná, špinavá, hnědá a vypadá jako kanál. Dali jsme se doprava a šli asi 1,5 kilometru podél směrem ke Starému městu a čínské zahradě Yu Garden. Díky neexistujícím ukazatelům jsme zahrady nemohli najít, takže jsme kolem nich asi 3 hodiny dokolečka ve změti špinavých uliček bloudili a ptali se místních, kteří nám nerozuměli a několikrát nás poslali špatně (až po příjezdu jsem zjistila, že Yu Garden je i celá čtvrť města kolem zahrad, takže naše zbloudilost byla opodstatněná:) Nakonec jsem se zeptala místního policisty, který mávnul rukou směrem k velké historické budově s pozlacenými nápisy a ornamentálními střechami. V prvotním nadšení jsme u okýnka, které vypadalo všelijak, koupili lístky a až u vchodu zjistili, že nejsou do zahrad Yu ale do tzv. City God Temple, posvátného chrámu, který navazuje na Staré město. Číňané v něm uctívají své tři významná božstva, která jsou v chrámu znázorněna obřími zlatými sochami. Těm se klaní a po vstupu do menších svatyní modlí. Celý chrám není moc rozsáhlý, ale je zajímavý. Lidé uvnitř zapalovali vonné tyčinky a pokládali je všude možně, uprostřed byla velká nádoba s pískem, do které je zapichovali a nechávali dohořet. Vzduch byl prosycený jejich vůní. Nádherně zdobené střechy a vnitřní prostory chrámu přispívali k tajemné atmosféře místa. Uvnitř jednotlivých pavilonů bylo spoustu menších pozlacených i barevně malovaných sošek a oltářků, ze stropů viseli červené šňůrky zakončené ornamenty, v jednom místě prodávali červené pásky, na které číňané něco psali. V chrámu jsme strávili příjemnou půl hodinu a zadním vchodem prošli do centra Starého města s řadou malých uliček přeplněných lidmi.

Ulice a vstupní část před chrámem City God Temple

Vstup do chrámu

Architektura Starého města byla nádherná, jen těch lidí a prodejců kolem by mohlo být méně

Na doporučení jsme si v jedné malé narvané restauraci dali typické čínské knedlíčky. Jíst se nedali jinak než hůlkami, jak jinak.

V uličkách Starého města jsme si zašli na místní knedlíčky a bloudili asi ještě hodinku ve snaze najít zahrady Yu. Možná proto, že jsme byli moc unavení nebo proto, že jsem byli otrávení z všudypřítomných davů kolem, jsme to nakonec vzdali a vydali se poraženě metrem zpět na letiště. Přeci jen to byla z centra dlouhá cesta a na letiště jsme dorazili úplně vyčerpaní. Před odletem jsme si dávali kafe v letištní kavárně a solidně při čekání na něj na židličkách usínali;) Cesta na východ přes sedm časových pásem plus pobyt v přelidněné asijské metropoli nás skutečně dostal, a to jsme zdaleka nebyli na Bali. Před sebou jsme měli ještě 6 a půl hodiny letu a pak hodinovou cestu z letiště do našeho prvního ubytování v Canggu. 

Přelet přes oceán a několik ostrovů byl neklidný, letadlo ani jednou za tu dobu neletělo klidně, pořád sebou házelo a nadskakovalo. My byli ale tak unavení, že nás to ani moc netrápilo a po posledních pár nadskočeních jsme konečně začali klesat na přistání. Konečně BALI!!!

Zítra se dozvíte, jak jsme nemohli trefit na ubytování, zjistili, že na Bali se nedá chodit pěšky a poprvé po dlouhé době znovu viděli oceán;)

Vaše P.