Sportovat je třeba, ale....

... s mírou:) Letos jsem se tak neskutečně těšila na zimní dovolenou, že jsem téměř nemohla den před odjezdem dospat. Všechno jsem pečlivě nachystala, sbalila a večer v posteli se už jen těšila na ranní brzký odjezd. A jelikož jsem tvor aktivní (i když přes zimu častokrát líný), každý rok ráda a pravidelně vyrážím do alpských lyžařských středisek. Lyžování je totiž jeden z mých nejoblíbenějších způsobů trávení dovolené:) Letos jsme se vydali společně s kamarády objevit krásy slunce, širokých svahů, těstovin, aperol Spritzu a bombardina do italských Dolomit. 

Letošní rok jsem odjížděla z Česka s předsevzetím, že si tuto dovolenou nejen že užiji, ale budu taky pravidelně dodržovat svůj nastavený ranní cvičební režim (jak si myslíte, že to dopadlo?:). „Žádná dovolená mě přeci nemůže zastavit!", říkala jsem si odhodlaně, když jsme se pozvolna vzdalovali českým hranicím za Mikulovem. Byl krásný den, venku už začínaly rašit stromy, ve vzduchu viselo jaro a my jsme se (ač stále jižním směrem) vraceli zpět do zimy. 

Na hotel jsme dorazili v noci po dlouhé cestě serpentinami podél řeky Drávy. Když se konečně naše vozidlo vyškrábalo po asfaltové komunikaci do Rezidence ve výšce 1400 m.n.m., byly jsme už všichni pořádně unavení, ospalí a zralí jít rovnou do postele. To by ale nebyla Itálie, aby bylo vše tak jednoduché! Nejenže jsme dostali apartmán v nejvzdálenější části hotelu, ale cesta k vytoužené posteli (podle toho jak nám ji popisoval Ital na recepci) vedla přes labyrint chodeb, schodišť a výtahů. To se ví, že jsme dvakrát zabloudili, jednou minuli správný vchod a vrátili se na začátek, až pak konečně jsme objevili pokoj 826. Naše útočiště na následujících 7 dní. 

Pokud jste někdy byli v Itálii, možná víte, že ubytování v hotelích často bývá skromné, malé a těsné. Po otevření vchodových dveří od apartmánu se nám naše předtucha více než potvrdila. Malý pokojíček s jedním stolem a malým kuchyňským koutkem. Na jedné stěně zabudované dvě vyklápěcí postele pro odvážlivce a v rohu trčelo vrtulové schodiště do druhého patra. Domeček jako pro trpaslíky:) Druhé patro nebylo o moc lepší,  ale vše bylo čisté, kuchyň vybavená, povlečení také ucházející. Nic víc jsme po náročné cestě nepotřebovali a tak jsme s úlevou všichni padli do svých lůžek a usnuli jako zabití. 

První den nás přivítalo neuvěřitelné počasí - azurově modrá obloha bez jediného mráčku, teplo a žádný vítr. Paráda! „Takové počasí je třeba využít!", halekoval David hned po snídani a soukal se rychle do svých lyžařských kalhot. Výhled z balkónu na upravené sjezdovky nás magneticky vytahoval ven na svah. Hned z rána jsme si znovu připomenuli, že jsme v Itálii. To když jsme hledali umístění našeho lyžařský box (skříně, do které se dávaly povinně lyže a lyžařské boty) opět na druhé straně hotelu - tedy u recepce. To už jsem se musela smát:) Pro někoho kdo bydlí asi kilometr od recepce ideální umístění:D nakonec to ale nebylo tak zlé, k boxu se dalo dojet na lyžích rovnou ze svahu, tam se přezout a jít na pokoj už v pohodlných botách. Itálie <3 kdo by ji nemiloval. #nejsmezadnefajnovky.

První dva dny jsem byla odhodláním bez sebe a pravidelně jsem cvičila. Moje odhodlání vzalo vale 3. den, kdy jsem už cítila každičký sval na svém těle a nemohla si pořádně ani sednou na záchodovou mísu. A to mě nikdy takhle svaly z lyžování nebolely! Byla jsem více než překvapená, že letos po dvou dnech lyžování, tak trpím. První den jsem byla neskutečně natěšená a motivovaná. Bohužel, daň si na mě vybrala nejspíš dlouhá cesta a náročný poslední úsek serpentinami směrem k našemu ubytování, který jsem řídila po tmě. Druhý den se (nejspíš díky tomu) dostavila neuvěřitelná únava a nevolnost. Na lanovkách jsem měla stavy téměř na omdlení, jak mi bylo slabo. To bych ale nebyla tvrdohlavý beran, abych se nechala svou slabostí zastrašit. A tak jsem lyžovala na stodvacet procent. Třetí den se vše zlomilo a já měla ráno pocit, že nejsem schopná vstát z postele. „Krizovka přichází", říkala jsem si v duchu. Únava z cesty a nadšeného lyžování mě pěkně potrápila a do konce pobytu mě už úplně nepustila. Ve středu jsem navíc promrzla na ledovci, protože jsem ráno podcenila oblečení a celý den jsem na lanovkách kodrcala zuby. Naštěstí byla zima všem a tak jsme se to rozhodli ten den zabalit dříve (což mi pomohlo:).

I přes silné signály svého těla, že bych měla odpočívat, jsem je ze startu ignorovala a dál tvrdohlavě dělala vše proto, abych byla sama se sebou spokojená. Ego. Nakonec jsem ale přeci jen musela sklopit hlavu a přiznat, že je třeba zpomalit a odpočívat. Od poloviny týdne jsem se na lyžích začala více flákala, jezdila v pohodě, pomaleji, bez spěchu a přílišného chtění. Dopřávala jsem si dobré jídlo a pití, sluníčkovala se na lehátkách a vychutnávala si výhledy na nádherné horské vrcholy. Dolomity jsou úžasné hory. Jsou úplně jiné než Rakouské Alpy, takové více špičaté. Lyžování v Itálii je taky o dost jiné než v Rakousku. Sjezdovky vedou krásnými lesy a ty, které jsou situované ve vyšších nadmořských výškách zase poskytují neuvěřitelné výhledy a panoramata. V našem středisku - Madonna di Campiglio, je navíc obrovské spektrum možností, kam vyjet lyžovat. Středisko je spojené ze 4 menších, vzájemně propojených lanovkami a přejezdy, tak aby se lyžaři mohli mezi středisky bez problému pohybovat a skoro nemuseli sundat lyže z nohou. Tahle promyšlenost mě baví a každoročně vždy v Alpách překvapuje.

Celý týden plynul tak poklidně, že to nějak moc rychle uteklo, jako mžik. Pohoda, klídek...a pět jako tehdy v Karibiku jsem na cvičení postupem času úplně zapomněla, neměla jsem pocit, že by mi chybělo. Asi to tak mělo být:) Vzpomněla jsem si znovu na naši cestu za oceán, kdy jsem józe dala vale na téměř měsíc a pak jsem se k ní zase plynule a přirozeně vrátila. Věřím, že i teď to bude úplně stejné. Vše plyne...a tak i já jsem se nechala unášet na vlnách, bez snahy něco ovlivňovat a řídit.
I přesto, když se ohlédnu zpět, jsem měla vycítit, že bylo třeba zpomalit ještě o něco dříve...a tak jsem si domů z Itálie nepřivezla jen výborný parmazán a těstoviny, ale taky hodně silné nachlazení (tuším, že z prochladnutí z ledovce), které ač chci nebo nechci, prostě zařídilo, že budu muset mít na pár dní klidový režim. A tak teď trávím čas s čajem, ajurvédskou kouzelnou mastičkou a coldrexem a slibuji si, že příště už svoje ego nenechám si takhle zavařit:) Dovolím si na dovolené skutečně odpočívat!

 Mějte krásný den, Vaše P.