Když jsem docházela na své první hodiny jógy, nejvíc otravné pro mě bylo sedět na začátku hodiny a pokoušet se „nějak" dýchat. Na každé hodině se dýchalo jinak, dechem, který se jmenoval nějakými složitými názvy v sánskrtu, čemuž jsem ani při dobré vůli nerozuměla. Upřímně, ani jsem nechtěla rozumět. Nechápala jsem k čemu je to, že funím 10 minut jako lokomotiva, dobré. Nebyla jsem schopná vnímat nádech a výdech, více jsem se věnovala tomu, že mě v sedu bolely kyčle, záda, brněly mi nohy a to brnění postupně přecházelo až v necitlivost. Stávalo se mi pravidelně, že na hodinách nikdo nikdy nevysvětlil, k čemu jsou dýchací techniky - tedy Pranajáma, dobré. Nepřikládala jsem jim velkou váhu (neboť jsem o nich nic nevěděla) a brala to pouze jako nutné zlo předcházející příjemnějšímu cvičení a relaxaci. Občas jsem se přistihla, že se potutelně usmívám nad tím, jak kolegyně vedle mě svědomitě funí při Udžají dechu (dech přes stažené hlasivkové štěrbiny). U toho jsem se v rámci Pranajámy bavila nejvíce:)
Postupně jsem začala zjišťovat informace o důležitosti dýchání v našem životě (však je to „jen" dech, bez něho se neobejdeme, umíráme) a já si začala uvědomovat, že na tom „dýchání" něco musí být. Pokusím se předat Vám, co jsem se o dýchání v józe za těch pár let dozvěděla.
Dech je s námi odjakživa, počínaje prvním nadechnutím a posledním vydechnutím v našem životě. Podle starých jógových textů jako např. Patandžaliho jogasútry je ovládání dechu jednou ze součástí 8 základních stupňů, pilířů jógy - Rádža jógy. Konkrétně 4 stupeň, tzv. Pránajáma. Jedná se o techniky, které pracují s vedení životadárné energie Prány. Prána je všude kolem nás a také proudí skrze naše tělo. Je v něm rozváděna pomocí systému energetických drah, kterým se říká Nádis. V našem těle jich je údajně až 72 000 a sledují podobné dráhy jako jsou naše nervová zakončení. Sváděny a koncentrovány jsou 3 hlavními energetickými kanály - Sušumná, Ida a Pingala. Sušumná je dráha, která sleduje naši páteř a je propojená s čakrami (energetickými víry, koly, centry soustřeďování energie). Kolem ní se šroubovitě vine z levé strany Ida a z pravé strany Pingala. Pomocí našeho dechu jsme schopni vést energii z vnějšího prostředí dovnitř do našeho těla a na této úrovni s ní pracovat. Díky tomu, že pracujeme s našim dechem jsme schopni lépe pracovat s naší myslí, se schopností koncentrace, později i meditace. Určitá dechová cvičení dokonce vedou i k fyzickým a psychickým projevům na těle. Koncentrace na náš dech je nejjednodušší formou zklidnění, relaxace, uvolnění mysli. Zjednodušeně by se dalo říct, že dýchání na začátku hodin jógy slouží k tomu, aby Vás lektor nasměroval na své vlastní nitro, svůj vnitřní prostor. Slouží mu jako prostředek k tomu, aby se jeho „žáci" naladili, zkoncentrovali, vyčistili svoji mysl od nepotřebných myšlenek a tak se vlastně připravili na provádění asán.
Já už si dnes nedovedu představit cvičení asán bez toho, abych si alespoň na malou chvíli před tím nesedla, nezklidnila svůj dech a nepozorovala nádech a výdech. I přesto mám ale stále s dlouhou Pranajámou problémy. Nejsem její velká fanynka, i přesto, že vím, že pro tělo je to velice přínosné a taky zdravé. Někdy doma dostanu „záchvat" (většinou navnaděná po seminářích) a Pranajámě se věnuji déle než obvykle. Většinou skončím u praktikování jednoho ze tří dechů - dech Nádí šodhana (dech skrze levou a pravou nosní dírku a jeho variace, harmonizace levé a pravé hemisféry), Kaphalabhátí (Název znamená „zářící lebka", dech s důrazem na výdech, rychlý, dynamický, očistný, používá se např. po hodině Bikram jógy) nebo Udžají dech (dech skrze stažené hrdlo, slyšitelný, detoxikační, sloužící k prohřátí organismu zevnitř, hojně používaný při Vinyása, Power, Ashtanga józe).
Opravdu hluboký zážitek s praktikováním Pranajámy si ale odnáším z aktuálního víkendového školení, kde jsme každý den prováděli rozmanité dýchací techniky. Denně jim byl věnován nemalý prostor - cca 2-3 hodiny vědomého dýchání. Posílání dechu do některých částí těla, orgánů, čaker...Osobně mohu říci, že to pro mne bylo neskutečně dlouhé, únavné, nepříjemné a neužívala jsem si ani jednu z technik, kterou jsme praktikovali. Místy jsem i fyzicky trpěla (a to když jsme měli hodinu sedět nehnutě na tvrdé židli a neopírat se zády o opěradlo za námi).
Nemohu ale říci, že bych necítila žádné změny, nebo pozitivní projevy na svém těle. Měla jsem sice ztuhlý krk, bolela mě levá lopatka, cítila jsem se unavená jako kotě, ale na druhou stranu jsem měla pocit lehkosti, úlevy, jakoby ze mne odešla všechna zátěž. Dnes, tři dny poté se cítím skvěle. Možná to nemělo okamžitý efekt, ale z dlouhodobého hlediska tuším, že to mělo pro mě a mé tělo velký význam. Zajímavé také bylo, jak na techniky reagovali jiní. Každý měl jiný prožitek, cítil jiné vjemy, děli se mu jiné věci. I poté měl každý jiné pocity a Pranajámu vnímal jinak. Je to tedy velice individuální záležitost, někdo ji přijímá s potěchou, někdo při ni trpí.
Pranajáma před hodinou jógy je určitě dobrá věc. Nechci nikoho ponoukat k tomu, ať teď všichni hromadně začneme vědomě dýchat v práci, ale pokud občas zavítáte na jógu, zkuste chvíle před cvičením věnovat vašemu dechu. A i pokud na ni nezavítáte, občas se jen zastavte a zaměřte pozornost na délku nádechu a výdechu. I kdyby to bylo třeba v 10 večer před usnutím. Lepší 1 minuta, než vůbec nic:) Jedno z jogínských „přísloví" říká, že člověku byl na celý život dán jen určitý počet nádechu a výdechů. Když budeme ve stresu, napětí, budeme dýchat krátce a nevědomě, nezkracujeme si tím vlastně život? Pokud co nejvíce „natáhneme" délku našeho dechu, tak si v podstatě protahujeme i délku života. Říkám si tedy, že pokud mi k delšímu a zdravějšímu životu může pomoct jen můj vlastní dech, tak proč to nevyzkoušet. Za to nic nedám ani já, ani Vy :)
Nádech, výdech a nazdar:) P.
Postupně jsem začala zjišťovat informace o důležitosti dýchání v našem životě (však je to „jen" dech, bez něho se neobejdeme, umíráme) a já si začala uvědomovat, že na tom „dýchání" něco musí být. Pokusím se předat Vám, co jsem se o dýchání v józe za těch pár let dozvěděla.
Dech je s námi odjakživa, počínaje prvním nadechnutím a posledním vydechnutím v našem životě. Podle starých jógových textů jako např. Patandžaliho jogasútry je ovládání dechu jednou ze součástí 8 základních stupňů, pilířů jógy - Rádža jógy. Konkrétně 4 stupeň, tzv. Pránajáma. Jedná se o techniky, které pracují s vedení životadárné energie Prány. Prána je všude kolem nás a také proudí skrze naše tělo. Je v něm rozváděna pomocí systému energetických drah, kterým se říká Nádis. V našem těle jich je údajně až 72 000 a sledují podobné dráhy jako jsou naše nervová zakončení. Sváděny a koncentrovány jsou 3 hlavními energetickými kanály - Sušumná, Ida a Pingala. Sušumná je dráha, která sleduje naši páteř a je propojená s čakrami (energetickými víry, koly, centry soustřeďování energie). Kolem ní se šroubovitě vine z levé strany Ida a z pravé strany Pingala. Pomocí našeho dechu jsme schopni vést energii z vnějšího prostředí dovnitř do našeho těla a na této úrovni s ní pracovat. Díky tomu, že pracujeme s našim dechem jsme schopni lépe pracovat s naší myslí, se schopností koncentrace, později i meditace. Určitá dechová cvičení dokonce vedou i k fyzickým a psychickým projevům na těle. Koncentrace na náš dech je nejjednodušší formou zklidnění, relaxace, uvolnění mysli. Zjednodušeně by se dalo říct, že dýchání na začátku hodin jógy slouží k tomu, aby Vás lektor nasměroval na své vlastní nitro, svůj vnitřní prostor. Slouží mu jako prostředek k tomu, aby se jeho „žáci" naladili, zkoncentrovali, vyčistili svoji mysl od nepotřebných myšlenek a tak se vlastně připravili na provádění asán.
 |
| Systém Nádis a vedení energie v lidském těle - jeden z nejšílenějších jógových obrázků :) (zdroj: The Nadis) |
Opravdu hluboký zážitek s praktikováním Pranajámy si ale odnáším z aktuálního víkendového školení, kde jsme každý den prováděli rozmanité dýchací techniky. Denně jim byl věnován nemalý prostor - cca 2-3 hodiny vědomého dýchání. Posílání dechu do některých částí těla, orgánů, čaker...Osobně mohu říci, že to pro mne bylo neskutečně dlouhé, únavné, nepříjemné a neužívala jsem si ani jednu z technik, kterou jsme praktikovali. Místy jsem i fyzicky trpěla (a to když jsme měli hodinu sedět nehnutě na tvrdé židli a neopírat se zády o opěradlo za námi).
Nemohu ale říci, že bych necítila žádné změny, nebo pozitivní projevy na svém těle. Měla jsem sice ztuhlý krk, bolela mě levá lopatka, cítila jsem se unavená jako kotě, ale na druhou stranu jsem měla pocit lehkosti, úlevy, jakoby ze mne odešla všechna zátěž. Dnes, tři dny poté se cítím skvěle. Možná to nemělo okamžitý efekt, ale z dlouhodobého hlediska tuším, že to mělo pro mě a mé tělo velký význam. Zajímavé také bylo, jak na techniky reagovali jiní. Každý měl jiný prožitek, cítil jiné vjemy, děli se mu jiné věci. I poté měl každý jiné pocity a Pranajámu vnímal jinak. Je to tedy velice individuální záležitost, někdo ji přijímá s potěchou, někdo při ni trpí.
Pranajáma před hodinou jógy je určitě dobrá věc. Nechci nikoho ponoukat k tomu, ať teď všichni hromadně začneme vědomě dýchat v práci, ale pokud občas zavítáte na jógu, zkuste chvíle před cvičením věnovat vašemu dechu. A i pokud na ni nezavítáte, občas se jen zastavte a zaměřte pozornost na délku nádechu a výdechu. I kdyby to bylo třeba v 10 večer před usnutím. Lepší 1 minuta, než vůbec nic:) Jedno z jogínských „přísloví" říká, že člověku byl na celý život dán jen určitý počet nádechu a výdechů. Když budeme ve stresu, napětí, budeme dýchat krátce a nevědomě, nezkracujeme si tím vlastně život? Pokud co nejvíce „natáhneme" délku našeho dechu, tak si v podstatě protahujeme i délku života. Říkám si tedy, že pokud mi k delšímu a zdravějšímu životu může pomoct jen můj vlastní dech, tak proč to nevyzkoušet. Za to nic nedám ani já, ani Vy :)
Nádech, výdech a nazdar:) P.
Taky u pranajámy spíš trpím.
OdpovědětVymazat