Pár slov o vysněné dovolené za velkou louží a o tom jak jsem jógu na pár dní pověsila na hřebík

Je to už pár dní, co jsem se vrátila z nejbáječnější dovolené svého života, která mě zavedla přes oceán až do samotného srdce Karibiku. Týdny před dovolenou jsem si plánovala, jak si královsky odpočinu, jak budu cvičit jógu na pláži při západu slunce a jak každé ráno za rozbřesku vyběhnu vstříc prvním slunečním paprskům. Krásné, romantické představy o aktivní dovolené:) Určitě už tušíte, že realita byla úplně jiná. Zkusím Vám trochu přiblížit, kde jsem se skoro celý měsíc flákala:)

Z šedivé a nevlídné Prahy jsme vylétali v brzkých ranních hodinách. Naši cílovou destinací byl St. Maarten - malý ostrov ležící v Karibiku, v souostroví Nizozemských Antil. Ostrov je rozdělený na dvě částí - holandskou a francouzskou, přičemž francouzská strana spadá pod Francii, holandská je samostatná. V Praze bylo ráno chladno, nevlídno a já jsem se u naší odletové gate choulila do své obrovské cestovní mikiny, abych zahnala chlad, který byl díky klimatizaci o to intenzivnější. Do toho jsem byla vyděšená (nerada létám) a před každým letem mám stažený žaludek nervozitou a v hlavě mi víří tragické myšlenky na pád letadla, závady motoru a hororové turbulence. Po 13 hodinách letu a jednom přeběhu mezi terminály na pařížském letišti, jsme bezpečně dosedli na St. Maartenu a můj sen se začínal z krásné představy měnit ve skutečnost. Z okna jsem viděla zelené palmy, bílý písek na pláži Simpson Bay, modré moře a taky - déšť?! 

„V Karibiku prší? To je snad sranda ne!", říkala jsem si při pohledu ven. Sranda to nebyla. I v Karibiku prší:) V průběhu času, co jsme na ostrově strávili, to ale nikdy nebylo déle jak 15 minut. Nicméně mě to zaskočilo a připomnělo mi to moji cestu do Říma, kdy jsem zarytě tvrdila, že není žádný logický důvod brát si sebou do kufru v létě deštník, protože v Říme přeci nikdy neprší. Po příjezdu mě Alessandro (Ital, u které ho jsme bydleli) ujistil, že Řím je jedno z nejdeštivějších měst v Itálii, což se za pár hodin potvrdilo vydatnou průtrží mračen na Piazza Navona.

Pohled ze Simpson Bay na Letiště Princezny Juliany

V příletové hale nás čekala delegace s českou vlajkou a bouřlivě nás vítala v jejich bydlišti, které se mělo na 3 týdny stát i tím naším. Když jsme společně vyšli před miniaturní terminál Letiště Princezny Juliany, praštila mě přes nos vůně slané vody a teplý vzduch sálající z rozpáleného parkoviště. 28°C!!! YES! Ve svých černých leginách a dlouhém termotriku jsem se okamžitě začala potit a chvátala se dvěma plnými kufry ke klimatizovanému autu (teď se mi klimatizace hodí, že?:).

Hned při výjezdu z parkoviště jsem pochopila, že Karibik rozhodně není Česko. Doprava je tam šílená, po ostrově vede pouze dvouproudová silnice, takže auta se šinou mnohdy šnečí rychlostí. To se nedá říct o jezdcích na skútrech, kteří na St. Maartenu popírají při jízdě veškeré fyzikální zákony. Kličkování v úzkých mezerách není žádný problém, stejně jako souběžná jízda na zadním kole:) I my jsme při objevování ostrova používali skútry jako nejčastější dopravní prostředek, protože to je ze všeho nejrychlejší. Párkrát jsme vyrazili do Philisburgu (hlavního města holandské části) „autobusem". Záměrně dávám slovo autobus do uvozovek, protože v karibském pojetí je autobus malá dodávka s nápisem směru jízdy za čelním sklem. Když chcete nastoupit, prostě si stoupnete ke krajnici a až uvidíte nějaký jet (a jede směrem, kam máte namířeno), tak na něj mávnete. Autobusové zastávky se moc nevedou. Při vystupování stačí zařvat na řidiče:„Bus, stop!", dáte mu dolar a vystupujete:) 

Růžovo černý skútru od naší hostitelky Chawlyn, který nám půjčovala na cesty po ostrově.

Všudypřítomní leguáni číhající na zbytky z kuchyně

Philisburg, hlavní turistická třída

Philisburg

U domu, kde jsme bydleli, nás čekalo další překvapení v podobě dvou velkých leguánů vyhřívajících se na rozpáleném betonovém parkovišti. David okamžitě popadl kameru a jal se je natáčet, protože tak velké leguány viděl jedině v Zoo. Jak jsme po pár dnech pochopili, tak leguáni žijí na St. Maartenu zcela běžně a divoce, jako u nás např. kočky. Všude kolem jich bylo tolik, že jsme si na ně brzy zvykli a nepřišli nám už tak exotičtí jako při prvním setkání. Největší leguán na ostrově se prý jmenuje Chico a je tak velký, že se ho bojí i psi:) Toho jsme nepotkali, ale pár velkých jsme viděli.

Po aklimatizaci a předání věcných darů (slivovice, tatranky, fidorky, oblíbené kusy oblečení), jsme už naplno každý den ochutnávali krásy karibského života - pláže, surfing, návštěva motýlí farmy, kiting, chilling v plážových barech, ziplining v Pic Paradise v korunách stromů, lehárko u bazénu uprostřed pralesa, výlet kajakem na malý tropický ostrov Pinel, šnorchlování a potápění u Coral Rouche, procházky po Philisburgu, dobré jídlo, spousta legrace a pohody každý den. 

Asi se tedy moc nedivíte, že jsem jógu na pár dní pověsila na hřebík. Cvičila jsem jen jednou, přiznávám se bez mučení. O to více jsem si ale užívala jiných aktivit a plnými doušky hltala život v celé jeho rozmanité kráse. Občas je třeba vybočit ze své zajeté rutiny a žít, byť jen na pár chvil, uplně jinak, tak nějak s proudem. Celé tři týdny plynuly neuvěřitelně poklidně, mírně, neplánovitě a přitom jsme stihli daleko víc věcí, než doma v ČR za půl roku. 

Ostrov Ilet Pinel 

Motýlí farma v Le Galion

Jóga na krásné a osamělé Happy Bay 

Loterie Farm

Oyster Pond

Žraločí steak s mangovým chutney, zeleninou a rýží

Philisburg, jedna z turistických uliček

Výuka surfingu v Le Galion

Neplánovitost celého života v Karibiku mi připomněla, jak důležité je nezabývat se malými věcmi a malichernostmi, a jak podstatné je vychutnávat si každý okamžik. Protože ta chvíle, ve které jsme, se už nikdy nevrátí. Zbudou Vám po ní jen útržky vzpomínek, nebo v lepším případě fotky a videa, ale už nikdy nezažijete, to co jste cítili v ten prchavý okamžik při západu slunce na pláži tisíc kilometrů od domova. Važme si možnosti žít, snít a zažívat.

Žijme náš život, nepřežívejme ho. 

S láskou a sluncem v srdci, Vaše Petra

(veškeré foto: David Legindi)