Má první cílová rovinka aneb běžecký závod na 5 km

Před půl rokem bych nikdy neřekla, že jsem schopná uběhnout kilometr natož pak třeba pět. Vždy jsem si myslela, že běhání není pro mě, že jsem v něm hrozná a i díky zážitkům ze střední školy, kdy jsem protestně místo běhu ovál za naším havířovským gymplem šla velice pomalou chůzi jen abych nemusela běžet, jsem se rozhodla běh nemít ráda. 

I teď bych neřekla, že ho úplně miluju a užívám si ho bezpodmínečně pokaždé, když si nazuju svoje tenisky s rozhodnutím se vydat se na svůj pravidelný okruh. Ne, vůbec nikdy bych si bývala neřekla, že jednou dobrovolně zaplatím peníze za to, abych mohla běžet závod v běhu na 5 km.

Přes minulé Vánoční svátku jsem ale došla k rozhodnutí, že chci překonávat samu sebe a především, že chci žít přítomným okamžikem, nestagnovat a posunovat své stanovené limity. Rozhodlajsem se, že chci změnit své zastaralé názory na jisté věci a jednou z těch věcí byl i běh. Jak už jsem psala, běh byl pro mne něco nesnesitelného,nepochopitelného a na střední škole srovnatelného s mučením. Někdo z Vás si možná, řekne že jsem blázen, ale já se rozhodla tomuto starému „démonu" nakopat pomyslný zadek. Z počátku jsem postupovala velice pozvolna,  začala jsem číst různé poznatky, příběhy a knihy od lidí, kteří se na dráhu běžce/běžkyně dobrovolně vydali. Příběhy to byly insporující, motivujícíc, mnohjdy až neuvěřitelné. Díky nime jsem díky zatoužila se také zkusit dostat do jejich „spolku". Nejvíce na mne udělala dojem Příručka dámy v běhu (RUn Fat bitch Run), kde si její autorka nebere s vysezenými paničkami příliš velké servírky a jednu svoji část nazáva svou vnitřní Mrchou. To mě pobavilo, protože podobnou mrchu nosím sama v sobě a začala jsem velice pozvolna a opatrně čas od času popoběhávat kolem bloku, kde bydlím. Venku za okny ležel sníh, teplota byla mnohdy pod nulou a já i přesto nazula botasky a zkušela své štěstí s během na ledovce. Nebudu lhát, byla to hrůza, děs a trápení. Při svém prvním běhu jsem uběhal jsem snad jen 1 km, ani ne a už jsem nemohla dýchat. V boku mě  pálilo a bodalo jako čert. Zpomalila jsem do chůze a šla skoro 10 minut svižnou chůzí, jak mi to dovolovala bodavá bolest pod levými žebry, než jsem se znovu odvážila rozběhnout své tělo. Domů jsem se vrátila unavená, ale spokojená, že jsem pro sebe něco aktivně vykonala. Ve sprše ke mě pak přišlo osvícení (:D) - překonala jsem své staré přesvědčení - tedy, že já běžet nedokážu.Dokázal jsem, dokonce jsem si řekla, že to nebylo tak zlé. Od tohoto momentu uplynuly téměř 4 měsíce, ve kterých jsem překonávala svou lenost, vůli a únavu. Byla to pro mě zkouška, kterou jsem si na sebe dobrovolně vymyslela a překvapovalo mne a překvapuje dodnes, že jsem s tím prostě nesekla po únavě, bolesti svalů, holení, pádech či jiným přidružených projevech fyzické běýecké aktivity.

Tuto neuvěřitelnou odhodlanost si vysvětluji tím, že, když jsem ztrápeně doběhla domů a vysvlékla se z mokrého běžeckého oblečení, cítila jsem velice silný pocit hrdosti a štěstí. Ten pocit mne povzbuzoval a poháněl dál,k  dalšímu oblečení tenisek a k dalším kilomtrům v nohách. Po určité době jsem si uvědomila, že při běhu můj mozek začne jakoby vypínat minulost a budocnost a vytvoří jakési přítomné vákuum, kdy myšlenky volně plynou, ale není nutné se jimi zabývat. Takový podobný pocit mívám v relaxaci po józe nebo při hlubokém soustředění v nějaké obtížné asáně. Stav úplné prázdnoty mysli, přítomnosti, neexistence věcí okolních, jen vědomí sama sebe...Od té doby si troufám tvrdit, že běh a jóga mají cosi společného a to je do jisté míry meditativní efekt, který Vás při těchto aktivitách může potkat.  

No a tak se stalo, že jsem začala poohlížet po vyšší motivaci než je pocit štěstí a přítomnosti. Chtěla jsem něco více, nějakou vyšší metu. Moje kamarádka Kateřinka mi doporučila, abych se přihlásila na nějaký závod, že mne to určitě nakopne. Cíl byl jasný, nechtěla jsem z počátku divočit, a tak jsem se v únoru registrovala na NighRun Ostrava, který se pořádal 3 měsíce po mém pomyslném startu běžecké kariéry. Zdálo se mi to jako skvělé načasování. Noční závod (nikdo mě neuvidí), závod se běžel v polovině dubna /(mám dost času), běží se  5 km, trasa nad kterou jsem zatím nechtěla jít. Registrovaná na závod jsem začala vybíhat ze svého bytu častěji, abych naběhala do noh nějaké ty kilometry a na závodě úplně nevyhořela. Týden před samotným závodem jsem se podívala do diáře a zjistila, že jsem vůbec neběhala tak jak jsem si představovala,  a že tím pádem nemůžu být absolutně připravená! Panika a děs! I přesto jsem to nevzdala a řekla si, že to kdyžtak dojdu, však to není tak daleko. V den závodu, který se pořádal ve večerních hodinách v centru Ostravy jsem byla nervózní a strachem bez sebe. Hodně mě pronásledovaly myšlenky, co budu dělat když budu poslední, nebo co si o mě budou myslet ostatní. Naštěstí jsem v tom nebyla sama, měla jsem vedle sebe podporu ve formě kamarádky Krýši, která taky běžela svůj první závod a upřímně bez její přítomnosti a podpory bych byla ztracená, zmatená a vystresovaná. Když pořadatelé odpočítaly poslední vteřiny před startem a celý zástup doposud stojících lidí se rozběhl, blesklo mi hlavou:„Panebože, co sis to zase na sebe holka vymyslela!". Po prvních 200 m šíleného tempa, který dav nasadil po vyběhnutá z náměstí se rychlost běhu o dost zpomalila, jak všichni přestali předstírat špčkové běžce. A tak jsem jako skupinak beželi poklidně pod rouškou tmy, téměř bez slova jen s doprovedem dusání několika set nohou o asfaltový povrch stezky v Komenského sadech. 

Před startem jsem myslela, že závodní běh pro mne bude utrpení, přeci jen jsem čerpala ze zážitků ze střední školy, kdy jsem byla vždy zoufale poslední, bez šance doběhnout některou ze svých vysportovaných spolužaček. Kupodivu jsem předbíhání ostatních běžců nevnímala nijak negativně, sice mne to netěšilo, ale věděla jsem, že za ně tady neběžím, že jsem tam sama za sebe a proto budu běžet svým tempem. Po zhruba 3/4 závodu jsem postupně ony rychlé běhače začala dobíhat, některé jsem i předběhla:) Takové zadostiučinění, ta radost!!! A když mě v cílové rovince dojel David, který byl v místě pracovně na kole a křičel na mne jak je hrdý, dodalo mi to tolik síly, že jsem v cílové rovince doběhla paní, kterou jsem cca 2 km sledovala a nedařilo se mi jí doběhnout! Když jsem proběhla cílem, za podpory fandících rodinných příslušníků ostatních běžců lemujících cílovou rovinku, upřímně a hrdě jsem se rozplakala. Klíšé, řeknete si, ale v ten moment se to nedalo ovládat. Slzy mi tekly po tvářích a byly vyjádření všech mých emocí, které jsem do té doby držela v sobě. Toho, že jsem dokázala něco, co jsem si dříve ani nebyla schopná představit. Toho že jsem i v šíleném pracovním a studijním tempu udělala rozhodnutí a dodržela ho (kdo mne znáte, jistě víte jak to mám s dokončováním rozhodnutí a slibů). Toho že jsem se nenechala zlomit svým strachem a přihlásila se. Toho že jsem nenechala svoje ego vyhrát a nespokojila se s myšlenkami, že prostě já běhat nebudu. Tohle a ještě mnohem víc mělo za následek tak silný nával emocí. Ale protože jsem drsná holka, rychle jsem je zahnala a utíkala se radovat s Krýšou z toho, jak jsme báječné a úžasné běžkyně. Těď mě mrzí, že jsem si ten krásný moment dojetí nechala dobrovolně ukrást, ale věřím, že jich ještě s během pár přibude:) Vám všem, kteří si myslíte, že něco ve svém životě nedokážete...nevěřte sami sobě, ono je to totiž dost často jen myšlenka někoho jiného, ne vaše, která Vám díky nějaké životní zkušenosti utkvěla a zakořenila v mozku, nebo Vám ji tam někdo vložil v dětství, dospívání...dnes už vím, že mě mé myšlenky nedefinují a že pokud se mi nelíbí, tak to nejjednodušší a nejlepší, co s nimi mohu udělat, je změnit je...

A tak jsem se rozhodla se (je) změnit...Příště se s nimi potkám na dalším závodě, tentokrát na 10 km:)