Dnes v noci se mi zdál sen, že jsem splnila svůj další jógový cíl - Hanumasánu, pozici opičího krále, nebo u nás známější provaz. Nejsem ještě ve své jógové praxi tak daleko, ale sny mě ujišťují,že to časem zvládnu. Důležité je ale, vydržet a nenechat se odradit prvotními neúspěchy.
Díky vlastní praxi bych chtěla podpořit ty z Vás, kteří si myslí, že nikdy v životě například neudělají stoj na hlavě nebo jakoukoli jinou pozici, která se zdá zpočátku nedosažitelná. Člověk může lehce propadnout dojmu, že není v jeho lidských silách pozici nikdy udělat. To však není pravda. Ne nadarmo se říká: „Cvičení dělá mistra", a u jógových pozic to platí dvojnásobně. Pravidelná praxe Vás i za překvapivě krátkou dobu dokáže posunout v pozicích tam kam potřebujete a po nějakém čase zjistíte, že už v požadované pozici jste. Stačí "JEN" trénovat a nechat naše tělo, aby si samo našlo cestu jak se do pozice dostat.
I já jsem měla a stále tedy mám pozice, které jsou pro mne zatím nedosažitelné. Snažím se ale pracovat se svým tělem tak, aby se mi za nějaký čas podařilo danou asánu udělat.
Moje začátky s jógou byly dost tragické a dost často fyzicky a i psychicky velmi náročné. Na své první vedené hodině jógy jsem neudělala skoro žádnou z pozic, které lektorka ladně zvládala. V přechodech (vinyásach) jsem padala, popadala dech a potila se jako by v místnosti bylo 40 stupňů. Nezvládala jsem stání v bojovnících, obrácené pozice jako most nebo velbloud pro mě byly nesnesitelné, o stoji na hlavě nemohla být vůbec řeč. Když jsem se dívala na lektorku, jak s přehledem pozvolna a ladně vplouvá do stojky, byla jsem sama ze sebe v těžké depresi. Tohle nikdy nedám.
Prvotní neúspěchy mě odradily natolik, že jsem se na další lekci vydala až po dlouhé době, kdy už jsem si otřesné zážitky pamatovala méně. Nebýt mé cvičební partnerky, bych se na jógu už nevrtátila, což je také jedna z rad, kterou bych Vám chtěla předat. Pokud víte, že Vaše vůle vydržet při nějaké činnosti je slabá, zkuste k dané činnosti zlákat kamarádku nebo nějakou jinou spřízněnou duši, která Vás bude motivovat a hecovat. Právě její podpora a přítomnost mě pokaždé donutili zvednout zadek z gauče a prostě jít i přes hromadu výmluv, které jsem tehdy měla.
(Zvoní mi telefon. Je skoro půl sedmé večer, venku prší a je pošmourno. V takovém počasí se mi nikdy nechce nic dělat. Jediné na co mám myšlenky je sledování seriálů a pospávání. Volá mi Káťa. Vím přesně, na co se bude ptát a tak se mi nechce zvonící telefon zvedat. Po čtvrtém zazvonění nesměle přijímám hovor. Ve sluchátku se ozve: "Ahoj ženo, jak se máš? Jdeš dnes na jógu?" Nervózně se ošiju na pohodlném gauči a neochotně odpovídám: „No víš, já asi dnes nepůjdu, víš jak...před chvílí jsem přijela a jsem fakt dost unavená -bolí mě hlava - mám plno práce - chce se mi spát (milión dalších výmluv, bla bla)...". Na to se ze sluchátka poměrně naštvaně ozve: "No jak chceš, ale já určitě jdu. Navíc až budeš stará a vetchá, tak budeš vděčná, že ses v mládí neflákala. Tak nedělej a pojď" .Tomuto argumentu nejsem schopná v dané chvíli dobře čelit. V hlavě se mi honí myšlenky a obrazy, kde jdu sama ulicí o francouzských holích: "Fakt jdeš? Ach jo, NO tak DOBRÁ. Potkáme se tedy tam." Cítím, že se jí na druhé straně linky ulevilo: „Super, hurá! Těším se! Tak za chvíli pa." Pokládám telefon a mračím se. Má pravdu. Přemýšlím sama nad sebou a nad tím jak sem děsná. Francouzské hole na mě. Se zachmuřeným výraz v tváři si začínám balit věci na jógu...fakt tam budu muset jít.)...Tímto ji děkuji, že mne probudila z letargie a nenechala mě samotnou na gauči mých chmurů napospas vlastní lenivosti.
Jedno trefné úsloví říká: "První měsíc jóga bolí, po druhém měsíci budete unavení, po třetím měsíci se budete vznášet". Z vlastní zkušenosti vím, že je to velká pravda. První měsíc člověk nadává, je zoufalý a všechno v těle ho bolí. Dokonce i části, o kterých dříve nevěděl. Druhý měsíc bolest ustupuje a přichází motivace. Ta způsobuje, že je člověk tak zapálený do poznávání nových pozic, že daleko intenzivněji cvičí. Tím pádem je po cvičení unavenější - ne ze samotného cvičení, ale spíš z úporného snažení se být lepší a lepší. Třetí měsíc začnou přicházet pokroky - tělo se přetočí více, ruce se v předklonu dotknou země, klik jde najednou o trochu lépe.
A po nějakém čase cvičení, praktikování, opakování, i ty nejnepravděpodobnější pozice, začnou být více reálné. A jednou, když to nejmíň čekáte, uděláte třeba stoj na hlavě.
Krásný, nádherný okamžik čiré radosti a emocí. V ten moment si pak člověk říká, že zvládne cokoliv. Vše má svůj čas. Věřte, že dokážete cokoli a energie, kterou do této myšlenky vložíte se Vám za čas zhmotní v realitě. Zároveň na sebe nebuďte moc přísní a netrapte se, že zrovna teď, něco nezvládáte. Vše je jek má v daný okamžik být a tak je to v pořádku. Pokroky přijdou, buďte na ně náležitě hrdí,
Namaste, P.
Žádné komentáře:
Okomentovat