Cestopis ze Slovinska 2016

Jako jeden ze svatebních překvapení, kterými mě můj muž na svatbě zahrnul, byl jím naplánovaný výlet do Julských alp ve Slovinsku. Několik týdnů před svatbou jsem se ho dotazovala, co budeme dělat v týdnu volna po svatbě. Mlčel jako ryba, jen občas prohodil, že pojedeme k jeho babičce na zahradu na Těrlickou přehradu a budeme se tam koupat. Z toho jsem až tak odvázaná nebyla, ale vlastně to nebyl úplně špatný plán, takže jsem se s ním smířila a nečekala, žádné velké akce:) 

Přesto jsem na svatbě potajmu dostala malý balíček s vytištěnými fotografiemi a průvodcem po Julských alpách. Nahoře na hromádce fotek byl přilepený malý žlutý lísteček:„To sis vážně myslela, že pojedeme na Těrlicko?". Skoro jsem si poskočila jakou jsem měla radost. A tak jsme po hektické neděli sbalili svých pár švestek a vydali se do Slovinských hor, do městečka Kranjska gora. 

Den 1 - Příjezd do Kranjskej gory

Cesta začíná v 6:30 ráno, zaspali jsme! Jsme unaveni ze svatby a všeho toho kolem, ze skoro usínáme za volantem. Cesta je dlouhá, před Brnem kolony, za Brnem kolony. Střídáme se v řízení a konečně po 9 hodinách cesty vjíždíme mezi nádherné vrcholy Alp pod městečkem Kranjska gora. Nad našim hotelem se tyčí vysoké štíty bělostných skal a všude kolem se rozprostírají zelené lesy. Po večeři v hotelu Ramada, hned z kraje města, se vydáváme na jeho obhlídku. Malé domečky v alpském stylu, čisté okolí, klid a žádný spěch. Přesně to teď potřebujeme! Kolem 7 se vracíme na pokoj a já okamžitě usínám a spím až do rána. 

Den 2 - jezera Bled a Bohinj

Ráno vstáváme kolem 8 hodiny a fičíme rovnou na hotelovou snídani. Po snídani se vypravujeme směrem k jezeru Bled - jezeru s kostelem uprostřed vodní hladiny. Z Kranjske gory je to asi 29 km, což je půl hodinka jízdy autem. Chvíli se jede i po dálnici, takže je fajn mít slovinskou dálniční známku (asi 450 Kč). Bled je jedno z nejznámějších turistických míst a podle toho to kolem jezera taky vypadá. Všechna parkoviště jsou zpoplatněna (10 E kolem jezera, dál od jezera 4 E), stát zadarmo nikde nejde. Parkujeme nakonec na parkovišti nad jezerem u železniční stanice(4E za den), odkud se dá pohodlným chodníčkem sejít přímo k jezeru. Hned u jezera se napojujeme na turistický okruh, který vede podél celého jezera. Voda v jezeře je průzračné modrá a čistá, všude na vodní hladině se pomalým tempem houpou kachny a kolem kostela uprostřed jezera plují loďky podobné italským gondolám s gondoliéry na zádích. 

Nad jezerem se na špičaté skále tyčí Bledijský hrad, ke kterému vedly naše první kroky. Od parkoviště u železnice to trvá ani ne 20 minut chůze do kopečka po asfaltové silnici. I když si budete říkat, že hrad je jen hrad, tak návštěva stojí za to (vstupné činí 10 E). Hrad je krásně opravený, uvnitř je visutá kavárna, restaurace, vinárna, vyhlídka na hory a hradní kaple. Pokud Vás výšlap na hrad unaví, můžete se v kavárně nebo v designové restauraci s výhledem na jezero občerstvit, je to drahé, ale je to stylovka:)

Po prohlídce vnitřku hradu scházíme po dřevěných schodištích kolem staré fary do centra města Bled. Pokračujeme procházkou po silničce kolem celého jezera, trasa je dohromady dlouhá asi 8 km. Obejít jezero nám trvalo i s hradem cca 3,5 hodiny, docela jsme se courali, dělali fotky a kochali se přírodou. 

Pokud byste chtěli vyjet lodičkou až ke kostelu, tak jedna cesta tam i zpět stojí 15 E. Nám se to zdálo moc peněz za málo srandy a tak jsme se místo toho přesunuli autem k 25 minut vzdálenému jezeru Bohinj v horách. Na koupání je to rozhodně lepší místo, je tady bezpočet malých bílých pláží s drobnými kamínky a méně turistů než kolem Bledu, kde je koupání masovka. Voda v jezeře je dost studená, protože jezero je ledovcového původu a celoročně se teplota vody nepřehoupne přes 21 stupňů celsia. Autem jsem přijeli do vesnice Rybčev Laz, kde je možné zapůjčit si kola nebo koloběžky a celé jezero objet. Stejně jako na Bledu jsou všechna parkoviště placená (cena za hodinu parkování je ale nižší, jen 1,5€). Po odpočinku na plážičce se vydáváme k blízkému vodopádu Savica, ke kterému vede 15 minutová kamenitá stezka lesem. V této části už je turistické rýžování peněz na úplném vrcholu - za parkoviště pod vodopádem zaplatíte 3 E a abyste se dostali k vodopádu, musíte za vstup na stezku taky zaplatit (3 E za osobu).

Den 3 - výlet kolem řeky Soči

Cesta z městečka Soča do městečka Trenta podél řeky slibovala v průvodcích jednu z nejhezčích procházek kolem alpské řeky široko daleko. Fotky lákali na blankytně modrou vodu v řece a bílé oblé skály. Auto jsme zaparkovali u kostelíku v Soči a vydali se směrem k mostku přes řeku. Hned odtud vedla stezka Soška Pot - naučná stezka. Po ní jsme šli celou dobu až do Trenty, kde jsme nakonec vyšli u kempu Triglav. Tady je taky zastávka autobusu, kterým jsme se odpoledne vraceli zpátky do Soči. Cesta byla krásná, různorodá a voda v řece byla ještě modřejší a čistší než na obrázcích. Cestička vedla pořád lesem v chládku a stínu, ideální trasa pro vyhnutí se polednímu ostrému slunci. Na konci stezky je u kempu hospůdka Gostinka Metoja - místo na oběd:) V 16:40 jsme už stepovali na autobusové zastávce a očekávali bus, který nás měl dovézt zpět k našemu autu. 

Den 4 - (nedokončený) výstup na vrchol Prisojnik (2547) ze sedla Vršič (1611) 

Kolem Tričarjev domu po šipkách vede na Prisojnik vcelku lehká cesta, zprvu lesíkem, poté pohodlnou cestou úbočím s krátkými výhledy. Asi po půl hodině chůze odbočuje cesta ostře doprava do kopce kolem Velkého Prisojnikova okna (hlavního magnetu celé trasy, údajně největšího okna v Alpách) a ferátou na Prisojnik. Druhá varianta je pokračovat rovně a dostat se na Prisojnik velmi pohodlnou cestou (myšlenou jako sestupová) a dojít k oknu z vrcholu druhou stranou. Celkový čas je 5 hod - 3 hod výstup a 2 hod sestup na Vršič. Cesta je sice místy jištěná, leč není zapotřebí úvazku. 

Tak takový úvod jsme si o Prisojniku přečetli večer před tím, než jsme se na něho vydali. Chtěli jsme jít co možná nejjednodušší trasu, protože jsme neměli sedáky ani helmy na zdolávání zajištěných tras. Zaparkujeme na Vršiči a vydáváme se kolem Tričarjev dom k vrcholu. První půl hodiny je cesta docela obstojná, jde se zpočátku po pevné cestě lesíkem až k rozcestí u Poštárského domu, tam se dáváme pravou cestou bez symbolu vykřičníku po suťovém poli kolem hory. Po asi půl hodině chůze přicházíme na rozcestí, kde je Prisojnik značen 2 směry - grebenovka pot a slovenska pot. Dáváme se doleva prudce vzhůru a po asi 5 minutách se cesta mění ve skálu a kamení, po které lezeme po čtyřech vzhůru. To jsem teda nečekala. Po další půl hodině úporného šplhání potkáváme pána a ptáme se ho, jak to nad námi vypadá. Kroutí hlavou a říká, že výš je to ještě strmější a je potřeba mít sedák a helmu. Nejspíš jsme se vydali špatně a proto se raději vracíme na rozcestí a vydáváme se druhou cestou. Po další půl hodině chůze se pěšina opět mění ve skálu a my se znovu šplháme nahoru. Davča je nadšený, já už méně. Začínám se bát a sil ubývá. Najednou suť končí a nad námi se tyčí bělostná skála bez jakékoli pěšiny. Prostě vertikální stěna z balvanů větších než dům. Mezi místem kde stojíme a další značkou leží asi 6 metrová sněhovo-ledová plocha. Žádná cesta přes sníh nevede. David zkouší sníh obejít zdola a daří se mu udusat jeho část na malou plošinu, na kterou se dá skočit. To už je pro mě ale konečná, v ten moment si jsem jistá že dál jít nemůžu. 

A tak v tomto místě zhasli naše naděje na zdolání vrcholu. David se na protější straně prolákliny chvíli vztekal, ale pak mě podpořil, přelezl nazpět a společně jsme se v tichosti vrátili k rozcestí. Ve výsledku jsme tak špatný výkon nepodali, šli jsme 5 hodin čistého času a podle druhého pána horala, který nás míjel u ledového pole jsme byli ve výšce asi 2200 m.n.m. 

Na cestě zpět ze Sedla Vršič míjíme jezírko vytvořené na řece Velká Pišnice nad Kranjskou Gorou a rozbalujeme deku na jeho břehu pod velkým javorem. Je nádherné počasí a teplo, odpočíváme ve studené vodě jezírka a relaxujeme na konci dne. 

A to byl náš poslední den ve Slovinsku, které je divoké, hornaté, krásné, cenově dostupné a překvapivé. Nikdy jsem neviděla krásnější hory než tam, malebnější vesničky a průzračnější vodu v řekách a jezerech. Julské alpy jsou hory, které by každý měl navštívit a vidět. Příroda je tam tak krásná, jako by snad ani nebyla reálná:) Vím, že se tam ještě někdy vrátím, protože je toho ještě tolik, co jsme neviděli a neslezli. Jen do příště určitě bereme sedáky a helmy, abychom mohli vyzkoušet i některé feraty a zajištěné cesty.


A moje rada? JEĎTE TAM! BUDETE NADŠENÍ!
Vaše P.